Opouštíme-li naše město po silnici směrem na Velikou Ves, určitě si všimneme podivného útvaru. Vysoký taras, kterým je obydlená část města ukončena, je v místě silnice dost nelogicky přerušen, což napovídá, že se nejedná o původní uspořádání. Ano. Dříve zde bylo přemostění a na vlastním tělese tarasu vedla železniční vlečka, spojující zdejší dvůr s cukrovarem v Úžicích.
Výroba cukru z řepy nemá dlouhou historii – zhruba 200 let. Dříve lidé samozřejmě také sladili. Medem, šťávou některých rostlin a zejména cukrem třtinovým z dovozu. Krize výroby a dodávek třtinového cukru do Evropy nastala v době napoleonských válek v důsledku blokády Anglie, kdy nebylo možno cukrovou třtinu z britských kolonií dovážet. Začala se pěstovat cukrová řepa, které se v Evropě dařilo a na různých místech začaly pokusy s průmyslovou výrobou řepného cukru. Po porážce Napoleona v bitvě u Lipska r. 1813 skončila blokáda Anglie. Řepný cukr v konkurenci s třtinovým neobstál a tak první cukrovary vesměs zanikly. Až zvýšená poptávka po roce 1830, kterou třtinový cukr nestačil pokrýt byla signálem k rozvoji cukrovarnictví jako nového průmyslového odvětví. Počet cukrovarů rostl zejména po roce
V rámci rozmachu cukrovarnictví v Čechách byl vybudován i zmíněný úžický cukrovar a protože jedním z hlavních dodavatelů cukrovky a zároveň odběratelem „řízků“ jako krmiva pro skot byl právě vodolský dvůr, byly dány podmínky pro výstavbu železniční vlečky, spojující tyto dva objekty. Provoz na této vlečce v době řepné kampaně (naše babičky říkávaly „kampánie“) tedy v měsících říjen, listopad a prosinec obstarávala tak jako jinde malá parní lokomotiva. Tyto stroje nebyly označovány čísly jako je tomu na dráze, ale měly svá jména. Ta „naše“ se jmenovala Adolf. Vyslovíme-li toto jméno, nebo spíš jeho zdrobnělinu Adolfek před starousedlíkem starším padesáti let, určitě si na tuto sympatickou mašinku vzpomene. Byla vyrobena v roce 1882 u firmy Krauss v Mnichově. Odtud pocházelo více těchto „řepařských“ lokomotiv, neboť první stroje tohoto druhu vyrobené v českých zemích vyjely na trať až začátkem 20. století. Pamětník si určitě vzpomene i na obsluhu – strojvůdce a topiče. Byli to dva usměvaví staříci ve vybledlých montérkách, na hlavě rádiovky s anténou a jeden z nich kouřil fajfku. Lokomotiva Adolf po dvaadevadesátileté službě v roce 1974 v cukrovaru Úžice dosloužila.
No a to nejlepší nakonec. O Adolfkovi jsme mluvili dosud jen v minulém čase. Není to přesné. Tuto krásnou mašinku nepotkal osud mnoha jejich „kolegyň“, které když dosloužily byly prostě sešrotovány, aby tak poskytly surovinu tehdy nenasytným jícnům socialistických hutí. Šťastným řízením osudu oslavila lokomotiva Adolf v loňském roce své 125. narozeniny. Je vystavena, samozřejmě v plné kráse, jako stálý exponát v železniční stanici Liberec. Důkazem budiž přiložená fotografie.
Jaroslav Mikoláš
Odolen, zpravodaj města Odolena Voda, 2008, č. 2, s. 10–11.